Rozhovor s primátorem o Everestu

Primátorova nejvyšší cesta začala 23. března a vyvrcholila výstupem 18. května a to z Nepálu, protože čínské úřady primátora do Tibetu nepustily, a tak se výprava probíjela ledovcem Khumbu. Kromě Pavla Béma ji tvořil Rudolf Švaříček, Ado Eliáš, Vlado Zboja a dva šerpové, kteří Pavla Béma doprovázeli na vrchol.
 
Měl jste čas tam nahoře meditovat?
Překvapím vás, je to možné, dokonce prostředí vrcholu Mount Everestu s tím úchvatným himalájským panoramatem k tomu dokonce svádí, navíc jste v bezprostřední blízkosti Buddhy, který je tam skryt, kolem vás vlají modlitební praporky s modlitebními mantrami, takže k meditaci to přímo svádí. Samozřejmě kyslíku je málo, mráz obrovský a před vámi přirozeně nebezpečná a fyzicky náročná cesta dolů, takže meditace byla velmi krátká, ale užil jsem si jí.

Potkali jste cestou i smrt, korigujete někdy vaše myšlení v konfrontaci se smrtí?
Smrt v horách, to se bohužel stává, vidíte tragický příběh tak, jako jsme my viděli snášet těla jihokorejských horolezců, ale naštěstí pro mě jsem nevěděl o smrti Libora Kozáka. On zemřel asi o dva, tři dny dříve na druhé straně Everestu a s ohledem na to, že jsem Libora velmi dobře znal, jeho smrt by mne hodně vzala a vlastně si nejsem jist, jak bych se poté rozhodoval. Paradoxem bylo, že těsně před výstupem jsem mluvil telefonicky s jeho bratrem, který je nejen skvělým lékařem, ale i fantastickým horolezcem a myslím si, že on to už v tu chvíli věděl, ale s velkou pravděpodobností mně šetřil. Nevím skutečně, jak bych se rozhodoval, když bych věděl, že na druhé straně Everestu zemřel můj kamarád.

Dala vám cesta a výstup něco pro politiku a další váš život?
Dva měsíce v horách, v nádherných vysokých horách, vám nabízí možnost odstupu a nadhledu nad politikou, odstupu od běžných každodenních politických svárů. Vnímám to jako obrovskou výhodu, cítím se při hodnocení české politiky daleko svobodnější, ale musím říci, že to je záležitost asi bohužel dočasná, že dříve či později mne česká politika opět zcela pohltí? Ale odstup a nadhled vnímám jako obrovské pozitivum.

Nevím, jestli výstup může člověka změnit. Spíše ne. Ale nabízí poznání, že byť víte, že věci nejsou zadarmo, tak je lze, když do nich investuje a tvrdě dřete, splnit. Překonání každého extrémního zážitku posouvá člověka o kousíček dopředu, takže v tomto ohledu mne setkání s Mount Everestem určitě obohatilo.

Napsal jste na své cestě přes 100 stran deníku, vydáte jej knižně? Říká se, že horolezecké záležitosti jsou někdy nepublikovatelné, odhalíte tuto stránku života horolezců?
To nejde, to by si na mě všichni novináři asi zgustli. Píšu si deník dlouhodobě, tedy jsou to jakési poznámky či nápady a postřehy a cesta na Mount Everest nebyla výjimkou. Některé nápady a analýzy by asi zasáhly čtenáře, řekl bych, zcela nepřipravené Jsou možná hodně tvrdé, v tuto chvíli ale nic takového nechystám. Je třeba důchodového věku, a to říkám nejméně důchodového věku, aby ten literární tvar dostal potřebou podobu, ale určitě poznatky etnografického charakteru, ale i fotografie hor a hlavně lidí, jsou tak zajímavé, že jejich vydání možná zvážím. Teď to ale neplánuji. Chce to spoustu času a já nemám rád věci, co se šijí horkou jehlou. Když už bych něco dělal, dělal bych to pořádně i s nějakou časovou prodlevou, protože je vždy dobré získat určitý odstup?

Vrátil jste se tak trochu z jiného světa, zažil jste kulturní šok?
Ano, zcela jistě, šokem se mi stala pražská doprava. Neusmívejte se, to je úplný skvost, plný pořádku, klidu a dodržování pravidel silničního provozu, vše funguje? Tak to samozřejmě vidím ve srovnání s Káthmandú. Ale i jinak je Káthmandú, pokud jde o životní prostředí, s mírnou nadsázkou jedním z nejzatíženějších měst na světě, a to kvůli prašnosti a zplodinám z dopravy. Ve srovnání s ním je v tomto ohledu Praha nádherné město. Takže jestli pociťuji nějaký šok, pak v tom pozitivním smyslu slova.

Jinak mám pocit, že jsem vlastně odjel včera, protože město je stále v chodu, městská i státní správa funguje, a protože jsme se s ní setkali nejen v Číně, ale i v Nepálu, kde něco vyřídit vyžaduje mnohdy nadlidské úsilí, naplňuje mne ten rozdíl radostí, a i když vím, že mne čeká nepřeberné množství různých politických kroků: od souboje o zdroje financí pro město až po důležitá rozhodnutí o dopravní infrastruktuře města. Musím bez pokrytectví říci, že jsem se nakonec skutečně těšil do práce a na své kolegy.