Prevence není klacek v ruce

Pokud hovoříme o prevenci drogového nebezpečí, celá řada lidí si myslí, že jde o stále větší množství policistů v ulicích. Ti by měli prošacovat pomalu každého, kdo má v uchu náušnici, na hlavě dredy a vykouřil alespoň jednu marihuanovou cigaretu. Potom ale pojem represe představuje snad už jen kriminál. Takové matení pojmů ztěžuje snahu efektivně potlačit smrtelná nebezpečí, která drogy bez diskuse obsahují.
Přitom represi, tedy tvrdý zásah proti těm, kteří čekají často už před školami a lákají naše děti do drogové pasti, je správný, nutný a nikdo ho nezpochybňuje. Jenže když už musí nastoupit represe, policista skutečně zasáhne, zatkne, soudy odsoudí a uvězní konkrétního člověka, je to vlastně jen konec neúspěšné, špatně vedené a děravé prevence.
Zmíním v této souvislosti kampaně proti kouření, které se vedly ve Spojených státech. Jistě nevymýtily kouření, ale zcela jednoznačně doslova zašroubovaly do společenského povědomí, že kouření je nejen nezdravé, ale i odsouzeníhodné, obtěžující, že se není čím chlubit. U nás se něco takového nedaří i přes všechny kampaně, osvětové akce, letáčky, výzvy a skutečně záslužnou práci různých středisek, které se do boje s drogami pustily. Dokonce je občas konzumace drog chápána jako vstupenka mezi vyvolenou skupinu mladých nekonvenčních lidí. Nebo jako důvod když ne k obdivu, tak k toleranci. Nic nemůže drogové bossy, vydělávající na neštěstí druhých, více potěšit.
Kde jsou ještě v prevenci, protože boj s drogami je třeba začít u prevence, chyby? Přes různé kampaně je jen velmi málo skutečných osobností, které by byly zejména mladými lidmi respektováni a proti drogám razantně, tvrdě, vlastním příkladem typu “já bych si to svinstvo nikdy nevzal“, vystoupily.
Jejich postoje by měly být jasně negativní a naše společenské elity si velmi málo uvědomují jak důležitý je příklad, který dávají. Například když se ve 30. letech našeho století poprvé objevila v USA na veřejnosti zmínka o marihuaně, byl tento jev společenskou smetánkou odsouzen a používání marihuany se příliš nerozšířilo. Když se ale v 60.letech objevila znovu a byla vychvalována jako osvobozující zkušenost, spojená s kreativitou a muzikálností, rozšířila se rychlostí blesku.
Různé firmy ochotně sponzorují kdejakou miss čehokoli, ale jen s velkou opatrností veřejně přispějí na boj proti drogám. Stejně tak je veřejně neodsoudí. Důvod je zcela jasný! “Mladí lidé jsou především zákazníci“, hustí šéfům firem do hlavy jejich marketingoví poradci. Utrácejí nejvíce peněz. Když si naši firmu spojí s nějakým kazatelstvím a bojem proti jejich stylu života, už by nemuseli kupovat naše značky kalhot, bot, používat naše kosmetické výrobky a mohli by přejít ke konkurenci.
Navíc drogy jsou v celé společnosti vnímány jako něco negativního. Proto i jméno naší firmy bude nakonec třeba vnímáno negativně.
Pro to všechno vnímáme v životě drogy jako něco negativního, co se nás ale netýká a měla by to řešit policie. Ať my máme od toho zla definitivně pokoj. Například kdo z nás by chtěl mít v domě, kde bydlí, protidrogovou poradnu? Odpovězme si upřímně!
Díky lidské povaze nelze nad drogami a jejich nebezpečím nikdy zcela zvítězit. To ale neznamená, že není třeba stále více klást důraz právě na prevenci.
Věřte, nejlepší je, když začneme přímo v rodině. Aby dítě nemuselo hledat v droze azyl před naším nezájmem, zaneprázdněností, ale i opičí láskou, která mu nenechá ani kousek prostoru pro vlastní názor či módní oblečení. Aby nemuselo sledovat, jak otec tříská jejich matku, rodiče si nemají co říci či jejich smyslem života je koupit Mercedes, protože ho má soused.
Zaplnit přirozeně volný čas je další z prostředků protidrogové prevence, o kterém se hodně mluví a zdůrazňuje, ale málo koná. S drogami se kšeftuje uprostřed města, městské části svádějí tvrdý boj, aby dealery či drogově závislé vytlačily z dětských hřišť. Možná se na ten boj vynaložilo více peněz, než kdyby na ta hřiště dohlédl placený sociální pracovník, sportovní streetworker, který by děti naučil hrát baseball.
Nestátní neziskové organizace volají, že na svou činnost nemají peníze, že nemohou účinně bojovat právě s nebezpečím drog. Poukazují na to, že stát vlastně tento problém přenáší na neziskový sektor, ale nedává prostředky. Peníze jsou skutečně omezené, ovšem při pohledu na celkovou sumu jich zase tak málo není. Problém spočívá v něčem jiném. V efektivitě nakládání s finančními prostředky. Není již dost letáčků a brožurek o škodlivosti drog? Neschází spíše mladým více zájmů, kterými by vyplnili svůj volný čas.
Když se na ulici někoho zeptáte, zda odsuzuje drogy, všichni souhlasí. Když se jich ale zeptáte, zda by u sebe ve firmě zaměstnali někoho, kdo po úspěšné léčbě hledá zaměstnání, hádejte, kolik je asi ochotných?
Represe a prevence spolu souvisí. Jde o to, aby nám miliony vydávané na represi neříkaly, že jsme něco opomněli v prevenci. Drogy jsou totiž reakcí na životní prázdnotu, bezradnost, nudu, nejistotu. Politickou, ekonomickou, ale hlavně lidskou.

Otto Kechner
náměstek primátora hl.m. Prahy