POLITIKA: Minimální mzda jako trumf politické ekonomie?

Na většinovou část menšinového kabinetu, hnutí ANO, čeká v rámci koaličního vládnutí s ČSSD první, ale poměrně zásadní zatěžkávací zkouška. Vláda premiéra Babiše totiž stojí před úkolem uchránit své kompetence před dalším politickým hráčem v podobě Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS).

Nejvlivnější odborová centrála v čele s ambiciózním absolventem střední průmyslové školy strojnické v Opavě Josefem Středulou si vybrala pro vstup do kabinetu prostřednictvím svého politického křídla v barvách ČSSD tradiční téma minimální mzdy. Role trojského koně byla přitom svěřena nové ministryni práce a sociálních věcí Janě Maláčové (ČSSD). Tedy dámě, kterou prezident Miloš Zeman ocenil za absolvování dvou prestižních vysokých škol, přičemž kladl důraz na slovo prestiž. Vedle magisterského oboru politologie na Univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem je totiž paní ministryně rovněž absolventkou magisterského oboru politická ekonomie Evropy na London School of Economics and Political Science (LSE).

Sice nevím, jak političtí ekonomové v Londýně, ale já osobně považuji již samotný termín minimální, tudíž povinně vyplácené mzdy, za zmatený. Staví totiž do jedné roviny nadnárodní subjekty jako třeba koncern Škoda Auto ČR a majitele menší autodílny. V obou případech budou muset tyto ekonomicky nesrovnatelné subjekty jako zaměstnavatelé, pokud se naplní touhy dvojice Maláčová – Středula, vyplácet stejnou minimální mzdu. Zatímco velkých podniků se to dotkne jen omezeně, malé rodinné firmy se s tímto budou muset vypořádat. Jak se paní ministryně Maláčová nechala po jedné ze schůzek s odboráři slyšet, tato by se měla od začátku roku 2020 zvyšovat tak, aby vždy od ledna odpovídala polovině průměrné mzdy z předloňska. Proto uvažuji, zda by třeba nebylo v takovém případě sociálně spravedlivější, aby oba zmiňované subjekty – nadnárodní koncern a majitel autodílny – vyplácely svým zaměstnancům minimální mzdu na základě průměrných příjmů vlastních zaměstnanců. A nebylo by vůbec nejlepší, kdyby termín minimální mzda zcela upadl v zapomnění?

Bohužel se tak nestane. A tak návrh z kategorie krajně populistických, který na jedné straně nekvalifikované příjemce sociálních dávek stejně nezaujme. Na straně druhé nedovolí malým a menším podnikatelům zaměstnat méně kvalifikovanou pracovní sílu, nebo, použijeme-li fotbalovou terminologii, talentovaného nováčka s potenciálem růstu. Navíc se upřímně se děsím toho, že někdo přijde s nápadem, aby sociální dávky pro nezaměstnané kopírovaly výši minimální mzdy, vždyť to je přece také logické, ne? Zatímco však odborář pan Středula dělá podobnými, realitě vzdálenými návrhy vlastně svoji práci, paní ministryně by z titulu své funkce měla přeci jen alespoň trochu budit zdání snahy o sociální dialog. A účastníky tohoto dialogu přeci nejsou jen odboráři, ale také zaměstnavatelé. Napadá mne například Svaz průmyslu a dopravy ČR, nebo Hospodářská komora ČR.

V souvislosti s minimální mzdou jsem zaslechla názor, že to ČMKOS a ani paní ministryně Maláčová nemyslí zase až tak moc vážně, že spíše vypouští pokusné balónky. V takovém případě může ovšem platit, že kdo s čím zachází, tím také schází. Premiér Andrej Babiš má totiž prubířský kámen v podobě sestavení vlády s důvěrou (byť menšinové, s podporou komunistů) za sebou. Nejspíše proto se nechal v souvislosti s návrhem na navýšení minimální mzdy slyšet ve smyslu, že v tomto případě odbory, ve své snaze infiltrovat se do vlády prostřednictvím ministerstva práce a sociálních věcí, narazí. Nepochybně tím zaboduje alespoň u středového voliče, pro kterého je toho schopen učinit v tuto chvíli více, než všechny pravicové opoziční strany dohromady. Pan Babiš asi rovněž kalkuluje s tím, že ČSSD nejspíše čeká v nejbližších volbách další krutý střet s volební realitou. Zejména v těch do Senátu, neboť obhajuje celou polovinu mandátů. Setrvání ve vládě tak zůstane pro socialisty otázkou přežití. V tomto případě možná báječným nápadům odborářů navzdory. Uvidíme.

Autor: Eva Kislingerová