„Přála bych si projekt Prahou bezpečně“. Rozhovor s profesorkou Helenou Illnerovou o rozkopané Praze, bezpečnosti a nebezpečnosti cyklistické dopravy, ale také o dovolené na Kurské Kose a blahodárném

Jak jste si užila dovolenou? Byla cyklistická? Děkuju, na dovolené jsem se měla báječně, byli jsme v Litvě, Lotyšsku a Estonsku s malým zájezdem. Měli jsme s sebou kola a projížděli jsme národní parky, to bylo velice pěkné. Musím ale říci, že i když některé z těch zemí tvrdí, že mají vybudované cyklistické stezky, mám o tom trošku pochyby. Třeba v estonském národním parku Lahemaa, který je neobyčejně krásný, když člověk vjede na cyklistickou stezku, okamžitě se zahrabe v nánosech písku a buď se vymázne, nebo už to nerozjede. I jinde je to obdobné. Nejlepší stezku pro cyklisty mají v Litvě na Kurské kose, táhne se celou Kurskou kosou, krásným borovým lesem a podle pobřeží. Takhle já bych si představovala stezku. Ne že bych musela mít všude asfalt, ale deseti– dvaceticentimetrová vrstva písku, to je o upadnutí.

 

Ideální cykloterén byl tím, co rozhodlo, že jste se letos vydala na dovolenou do Pobaltí?

To ne, spíš jsme tam byli kvůli poznání těch zemí, kvůli krásné přírodě a kulturním památkám. Je tam ještě velice málo lidí. Na kole se ale daleko lépe poznává např. národní park - protože kdybych třeba měla projít pěšky od jezera k jezeru atd., to by mi trvalo strašně dlouhou dobu, kdežto když sednu na kolo, vidím to samé a slezu z kola, kdy chci, podívám se na zajímavý hrad, vykoupu se… Takže nebylo to kvůli cykloturistice – ale musím říct, že cykloturistika dává úžasné možnosti poznávání. Já ráda chodím, i po horách, ale toto je krajina rovná, krajina jezer – typicky na kolo.
Až se tam rozšíří turistický ruch a lidi poznají, co všechno tyto tři země mohou nabídnout, stane se lepší budování cyklotras podmínkou, protože dnes lidi cykloturistiku hodně provozují. Už teď to tam bylo trochu znát, třeba právě na Kurské kose: tam půjčují kola na každém rohu.

Prováděl Vás někdo?

Ano, průvodce malé cestovky. Znal velice dobře Pobaltí, znal jeho historii, která je velmi zajímavá a strašně spletitá. My si myslíme, že když žijeme v Česku, uprostřed Evropy, že se tu odehrávaly dějiny, ale obávám se, že ne tak jako v Pobaltí – a jsem ráda. Protože ta výměna obyvatelstva, vybíjení obyvatelstva, to tam bylo hrozné. Střídali se tam mocensky Dánové, Švédové, Rusové, Němci… a celé populace byly vyměňovány, vybíjeny.

Na úvod jste mi říkala, že mi nic moc pozitivního na adresu pražské cyklistiky nepovíte, ale tohle Vaše vyprávění zatím české cyklistice docela fandí, protože tady snad jsou stezky přece jen v lepším stavu.

Já se domnívám, že tady je možno jezdit všude, naše země je propletená silnicemi a silničkami a myslím, že každý si může nějaké najít. A i kdyby použil lesní cesty – samozřejmě doufám, že by je nijak neničil – tak málokde narazí na cesty písečné, leda snad v kokořínském údolí. Jenže podél pobaltských jezer je borový háj založený na písku a to se pak těžko šlape.

Kolik Vám bylo, když jste se naučila jezdit na kole? Pamatujete na své první kolo?

Ale to víte že jo. Snad pět, šest. Měla jsem kolo po pratetě – tehdy vůbec neexistovalo něco jako dětské kolo – já jsem se narodila těsně před válkou a bylo štěstí mít aspoň to zděděné kolo. Dodnes si vzpomínám, jak jsem nedosáhla vůbec ani na sedlo, muselo se jezdit ve stoje a když člověk seskočil, tak se strašně uhodil do rozkroku, protože mu ani nedosáhly nohy na zem… Takže tyhle začátky možná nebyly nejpříjemnější, ale určitě jsem na kole jezdila odmalička. To kolo po pratetě jsem měla snad do osmnácti let. Co je přehazovačka, to jsem ani netušila.

Teď pro Vás kolo znamená dopravní prostředek, nebo spíš rekreaci či sport?

Pro mě je cyklistika i odpočinkem, i sportem, i způsobem dopravy do práce. Mně se to dost propojuje: bydlím nahoře na Jihozápadním Městě, na Lužinách a když sednu na kolo, projedu tamním Centrálním parkem, podjedu pod silnicí a kolem takové sopky – to nikdo ani neví, že tam je – a pak už jedu celým Prokopským údolím, což je naprosto něco náramného, zvlášť po ránu, protože tam vůbec nikdo není. Vyjedu starými Hlubočepy, to pořád ještě jde – ale pak nastává problém: Jezdívala jsem přes Barrandovský most a po stezce podél Žlutých lázní Bráníkem ke Starému Městu. Jenže tam teď opravují chodník a musela bych se vracet až někam ke Zbraslavi, to nedělám, takže jedu kousek podle Vltavy po smíchovské straně a potom musím vjet na silnici která je velice frekventovaná a zlepší se to až na chodníku u Železničního mostu a pak už je zase krásná cesta až k mostu Legií. Ale já jezdím jen na jaře a přes léto, protože abych jezdila v nějakých plískanicích, nebo když mrzne, tak to ani náhodou.

 

Vím, že máte hezký vztah s vnoučaty; vyjedete si s nimi třeba taky po Praze na kole?

Obě moje děti žijí v Praze, ale když už s vnoučaty jezdíme na kole, tak mimo Prahu, na Vysočině a podobně.
Synova rodina bydlí kousek od nás a dcera v Bráníku. Tam se krásně jezdí podél Vltavy, až na Zbraslav, nebo se dá zabočit nahoru do Modřanské rokle; vyjet si do Krčského lesa… To jsou podle mne moc hezké cesty.

Jezdila jste po Praze na kole dřív, třeba v 60., 70. letech? To už jste seděla v téhle budově? (v sídle Akademie věd ČR na Národní třídě, pozn.aut.)

A to ne (-:. Pracovala jsem v Kunraticích, když se vyjede ten strašný kopec podél nemocnice z Krče. Tam po pravé straně sídlí biologické ústavy akademie a tam jsem ve Fyziologickém ústavu AV léta pracovala. Jezdívala jsem tam na kole, tehdy jsme bydleli na Vinohradech. Kus cesty mi dodával radosti a kus zase obráceně, protože jsem se spouštěla někde od Olšanských hřbitovů, pak přes Bohdalec - z toho jsem měla strach, protože to je ošklivý kopec, kde jezdí spousta aut a znamenalo to šlapat mezi nimi; pak přes Michli a Spořilov, to už bylo lepší, a potom jsem se pustila buď Kunratickým lesem, když jsem měla hodně času, ale to málokdy , takže jsem pak pokračovala po chodníku podél Thomayerovy nemocnice nahoru. Když jsme se přestěhovali do Jihozápadního Města, tak už to bylo mnohem snazší, protože jsem projela Prokopským údolím, přes most a Branickou, starou Krčí, parkem.. to už bylo hezké. Takže já myslím, že trasy si člověk najde. Jezdívala jsem na kole vždycky hodně, ale až poté, co jsme utrpěla úraz a chození mi někdy dělá trochu potíže, stalo se kolo pro mě opravdovou radostí: na něm mohu jet rychle, vítr mi fouká okolo uší a já si to užívám. Víc než když jsem byla mladší.

Vnímáte rozvoj cyklistických tras v Praze jako pozitivní změnu, nebo Vám to připadá zatím málo?

No, já se domnívám, že na to, jak moc se cyklistika rozmáhá, by se možná mohlo na budování cyklistických stezek dbát daleko více. Já naprosto chápu, že všichni mají plnou hlavu toho, jak je Praha zavalená auty a co udělat s tím téměř nezdolným a neuchopitelným pražským provozem. Ten opravdu vidím jako strašlivý. Možná, že nějakou výchovou by se víc lidí snažilo jezdit na kole a alespoň v létě by se Praze ulehčilo. A samozřejmě, pro lidi by to taky znamenalo trochu víc sportování. Vnímám, že vznikají cyklostezky, ale myslím, že ne dost rychle a že přes ten vnitřek Prahy se bezpečně projet nedá. Myslím, že kdyby se na to trochu víc pamatovalo, že by bylo báječné tady udělat cyklotrasy tak, aby se skutečně bezpečně projelo Prahou. Pomohlo by to Praze i cyklistům a určitě by to prospělo i turistickému ruchu. Tady se nikde nepůjčují kola, to v jiných metropolích se půjčují na každém rohu. A dovedu si i dobře představit, že zrovna tam, kudy jsem dneska ráno jela, tzn. po té smíchovské straně, když vyjedu od Vltavy, by mohl být aspoň úzký proužek vyznačený pro kolo. To bývá běžné. Stejně tak když se dva roky za sebou dělala náplavka po branické straně a nedalo se tam jet na kole, nikdo nemyslel na nějakou alternativu, kam by odvedl cyklisty, nechali je motat se do těch křižovatek a aut.Trasa je třeba vyznačená, ale pak se třeba něco opravuje, i rok nebo dva, a najednou jakoby trasa vymizí. Myslím, že bezpečné trasy po Praze by lidé uvítali.

Jezdíte s přilbou?

Poslední čas jezdím s přilbou a teď když jsme byli v Pobaltí, to bylo dokonce povinné. Nikdy jsem ji předtím nenosila a je mi z duše protivná, právě proto, že se mi líbí, když mi jde vítr okolo hlavy a tak, ale pochopila jsem, jak moc je přilba důležitá, když jsem jela před časem stezkou okolo Žlutých lázní. Z parkoviště prudce vyrazilo auto na chodník – řidič se chtěl rozhlídnout asi až před silnicí. Je tam vysoký plot, takže já jsem je spatřila až v poslední chvíli, když mě nabralo. Z kola mi udělalo úplnou osmičku a myslím, že kdybych byla bývala pěší, tak že jsem to odnesla. Ale z kola jsem jenom odlítla: na hlavu, na bok, na koleno, rameno… Největší strach jsem měla samozřejmě o hlavu, i když koleno bylo snad trojnásobné. Pochopila jsem, jak moc je krytí hlavy důležité, a od té doby nosím helmu.

Jakou máte zkušenost s pražskými řidiči při jízdě na kole?

Víte, já si myslím, že pozor musí dávat i řidiči, i cyklisté. Řidiči nevidí rádi cyklisty a cyklisté zas nevidí rádi řidiče, to je ale normální. Když budu řídit, tak si taky budu říkat, co se mi sem plete a nemohl by trochu k chodníku a proč jedou ti dva vedle sebe, no to už vůbec… A zase když pojedu na kole, tak si budu říkat: no jo, vždyť se nezblázní, tak chvíli počká, to mám snad vjet do kanálu… (-:. Já myslím, že to je naprosto normální. Jednou mi řidič automobilu ´vylepšil´ koleno, to jsem jela podél zaparkovaných vozů a najednou řidič v jednom autě prudce otevřel dveře a srazil mě v plné jízdě. Tak to je nepříjemné. Ale musí dávat pozor cyklisté a musí být pozorní i řidiči, vždyť člověk se mění z cyklisty na řidiče a naopak, tak to je.

Řídíte auto?

Řídím.

Co říkáte spinningu - přijít do sálu plného kol, šlapat na místě a koukat na obrazovku, kde ubíhá krajina… Baví Vás spinnig?

Myslím, že když někdo trénuje tělo a potřebuje být silný, tak je v pořádku. A dovedu si i představit, když někdo nemá čas cvičit a potřebuje ze sebe vydat maximální výkon, což je velice důležité, tak že to může být príma. A určitě je to dobré pro všechny lidi, kteří mají nějaké potíže s dolními končetinami a potřebují je rozhýbat - mají třeba umělé kyčle a tak dále.
Já osobně mám tisíckrát radši kolo venku a asi bych spinning mít nemusela. Ale myslím si, komu to vyhovuje, proč ne?

V publikovaných textech, které jsem o Vás četla, nebylo ani zmínky o cyklistice, snad jen v jediném profilu po Vašem zvolení do čela Akademie věd ČR se psalo jednou větičkou o Vaší oblibě turistiky. To se Vás novináři neptají díky tomu, že Vaše profese je natolik interesantní, nebo si Vy sama své soukromí tak trochu chráníte?

Víte, já se domnívám, že novináři se ptají jednostranně. Přečtou si nějaký článek, vycházejí z něj a pak už se ptají obdobně. Většinou se dotazují právě na profesi, případně na to, jaké to bylo být ženou v čele takové organizace, jakou je akademie, nebo se ptají, kolik prostředků se dostává české vědě, jak je na tom česká věda ve srovnání se zahraničním… Oni se neptají na nic osobního, na to, co skutečně život může být. Pokud člověk je vědec, hraje v jeho životě určitě věda jednu z hlavních rolí; já jsem taky žena, takže pro mě jednoznačně tím hlavním byla určitě rodina a moc důležité je vůbec všechno to, co život přináší, život v přírodě. To není jen turistika, ale všechno, co s přírodou souvisí. Na to se ale většinou už nikdo neptá.

Studujete denní rytmy savců, i člověčí. Najdeme nějaký vztah k našemu dnešnímu cyklotématu? Dá se třeba doporučit něco obecného pro naše čtenáře a zejména pak pro cyklisty? Vadí řekněme, když člověk vyrazí na kolo hned po probuzení? Nebo co lenoši, může je něco podpořit k větší aktivitě?

No, já studuju spíš denní rytmy savců než člověka, a to ještě z molekulového pohledu - co je příčinou, nebo jak jsou synchronizovány a podobně. Ale samozřejmě vím hodně i o denních rytmech člověka, i to jsme studovali.
Když člověk ráno začne tím, že sedne na kolo a pravidelně někam vyjede, i třeba do práce, má to mnohé pozitivní účinky. Protože 1) bude mít dostatek ranního světla, což je pro člověka strašně důležité, protože ho synchronizuje s vnějším dnem; a 2) bude mít současně i pohyb – a i fyzická aktivita napomáhá synchronizaci. Čili pokud se člověk ráno jde projít se psem, nebo si sedne na kolo, nebo se jde proběhnout – je to jedno, ale všechno je příznivé.

To jste mě docela překvapila. Mám ještě jednu necyklistickou otázku: Jak je to s rozdělením lidí na skřivánky a sovy, existuje?

Domnívám se, že to smyšlené není, naopak - naše současná znalost molekulární genetiky a tzv. hodinových genů (které jsou prapříčinou denních rytmů a denního časového řádu savců, a tedy i člověka) ukazuje, že extrémní skřivánci mohou mít nějakou, i když úplně nepatrnou, změnu v některém hodinovém genu. My to mu říkáme mutace; třeba v jedné bázi nukleových kyselin a potom v jedné aminokyselině bílkovin atd. Takže to může být opravdu geneticky dáno, zda je někdo skřivánkem, nebo spíš sovou. Samozřejmě, že běžná populace je kromě naprostých extrémů synchonizovatelná čtyřiadvacetihodinovým dnem a určitým pravidelným řádem: kdy si navykneme jít spát a kdy vstáváme. Ale určitě mohou být lidé, kterým je dáno geneticky dáno, že potřebují chodit dřív spát a brzo vstávají. Mimochodem, skřivánků moc není, většina lidí jsou sovy.

Když jsem při přípravě na náš rozhovor procházela články o Vás, zjistila jsem, že se na všech fotkách usmíváte. Pořád jste takhle dobře naladěná?

No, vždycky asi ne, taky se dovedu docela zlobit, ale myslím si, že převážně jsem naložená dobře, protože prožívat život s radostí je daleko jednodušší, než prožívat život nazlobená.

Přičítáte to více svému založení, nebo je to proto, že díky své profesi umíte zacházet se svým denním rytmem a potřebami vašeho organismu?

Myslím, že to bude možná spíš tím založením a postupem doby je to i takové uvědomělé poznání, že kdyby se člověk mračil, nevyřeší o nic víc, než když se bude usmívat. Usmívání je důležité, i radost ze života. Řeknu příklad: Na dovolené s námi byly i děti a dvě asi dvanáctileté holky, když jsme vylezli na jednu z dun, se daly do padání do písku. A jedna z nich vždycky při pádu vypočítávala: Umírám hladem. Bác. Umírám žízní. Bác. A počtvrté řekla: vlastně neumírám, já ráda žiju. A to se mi ze všeho nejvíc líbilo! Mám to taky tak.

Děkuji a přeji hodně pěkných cyklistických zážitků.

---

S prof. RNDr. Helenou Illnerovou, DrSc., rozmlouvala 14. 7. 2006 Blanka Strouhalová.
Blanka Strouhalová ukončila v r.1991 PeF UK v Praze, obor český jazyk - OV, diplomovou prací z oboru publicistiky. Praxi ve školství uzavřela mateřskou dovolenou a poté se od roku 1997 věnuje práci pro neziskové organizace Prahy a Středočeského kraje a působí jako externí korektor a redaktor.

Prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc. vystudovala biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Profesní život spojila s Fyziologickým ústavem Akademie věd ČR, věnuje se zejména synchronizaci denních a sezónních rytmů savců. V roce 2001 byla jako první žena zvolena předsedkyní Akademie věd ČR, kterou vedla do roku 2005. Helena Illnerová je členkou vědeckých rad několika vysokých škol i dalších institucí a také členkou Evropského poradního výboru pro výzkum a Velké poroty pro Descartovu cenu EU za výzkum.