Když potkáte nevidomého aneb Jak mohu pomoci

Oslovení a pozdrav

Při setkání s nevidomým je první oslovení na vás, přesněji řečeno na tom, kdo lépe vidí. A to bez ohledu na věkové hledisko, pohlaví či postavení. Normálním tónem hlasu pozdravte a můžete zároveň svá slova doprovodit lehkým dotykem na předloktí nevidomého, aby věděl, že mluvíte k němu. Znáte-li se osobně, je dobré oslovit nevidomého jménem a pak se rovněž představit sám. (Neočekávejte, že vás za každých okolností bezpečně pozná podle hlasu.) Vše může probíhat zcela přirozeně a nebojte se podat nevidomému při pozdravu ruku – slepota není nakažlivá.

Dotyku musí ale vždycky předcházet oslovení, protože v opačném případě se zcela pochopitelně lekne, vždyť si to zkuste představit…

Podobně probíhá i loučení. Svůj odchod dejte jednoznačně na srozuměnou. Žádné mizení "po anglicku", žádná nejistota. Jen tak bude pro nevidomého situace jasná a nebude si s vámi povídat ještě dlouho po Vašem odchodu.

Rozhovor

Při řeči stojíme k sobě vzájemně čelem, jak je obvyklé. I když vás nevidomý nevidí, zpravidla pozná, když se při řeči otáčíte jinam. Někdy dokonce z hlasu vyčte i další doprovodné prvky jako úsměv, nervozitu, soustředěnost, nezájem apod. Lidé si obecně spíše hlídají mimiku tváře než svůj hlas. Pokud mluvíte s člověkem slabozrakým, je dobré, když přímé světlo dopadá na vaši tvář. Lépe vás tak vidí a není oslněn přímým světlem.

V samotném rozhovoru se nemusíte úzkostlivě vyhýbat výrazům souvisejícím s viděním, jako: "číst", "podívat se", "uvidíme se" apod. Tato slova nevidomým nijak nevadí a nebývají v rozpacích.

Nespoléhejte na gesta a při popisu se vyjadřujte co nejpřesněji. Obvyklé "tam", nebo "támhleten" nevidomým toho mnoho neříkají…

Někteří lidé při rozhovoru s nevidomým člověkem začnou automaticky mluvit víc nahlas, zřetelněji nebo v jednoduchých větách. Působí to komicky a nepřirozeně. Podobně nesprávný je i další mýtus, že ve společnosti nevidomého člověka je nutné bez ustání mluvit, aby o vás věděl. Předpokládejte prostě, že nevidomí jsou jako každý jiný, jenom všechno nevidí.

Chůze s nevidomým

Nevidomý člověk, zejména ocitne-li se v neznámém prostředí, velice ocení pomoc vidícího průvodce. Nikdy ho ale, prosím, nevlečte za rukáv a nikdy ho netlačte před sebou. Jsou to hrubé prohřešky nejen proti společenskému chování, ale též proti bezpečnosti chůze. Nejlepší a zároveň nejpřirozenější je takový způsob chůze, kdy nevidomému nabídnete svou paži (trochu jako v tanečních) a on se jednou rukou chytí nad vaším loktem a kráčí přibližně jeden krok za vámi. Zpravidla na té straně, která mu lépe vyhovuje nebo která je z hlediska chůze bezpečnější. Takový způsob chůze nevidomému umožňuje včas reagovat na všechny "záludnosti" trasy (obrubníky, schody, dveře, větve stromů, výmoly, změny povrchu apod.). Na takové prvky byste, jako průvodci, ještě měli navíc upozornit slovně, např.: "Pozor, schody dolů!".

Mějte na paměti, že svou pomoc "jen" nabízíte a nevidomý člověk ji může nebo nemusí přijmout. Jsou místa, která bezpečně znají a kde se s pomocí bílé hole orientují zcela samostatně. Na druhé straně existuje nemálo situací (přechod rušné vozovky nebo orientace v neznámém prostředí, v obchodním centru), které můžou bezpečně zvládnout jen s pomocí vidícího průvodce. Tam vaši pomoc skutečně vítají.

Zúžený prostor, procházení dveřmi, chůze po schodech, sedání ke stolu

Kromě přímé volné chůze, která sama o sobě není nikterak obtížná, dostává se průvodce s nevidomým člověkem i do situací náročnějších. Za všech okolností platí zlaté pravidlo, že průvodce jde vždy o krok vpředu.

Při zúženém prostoru průvodce pohybem své paže za záda a případně též slovně naznačí nevidomému člověku, aby se zařadil za jeho záda (do zákrytu). V nejužších místech jdeme bokem krok – sum – krok.

Procházení dveřmi lze zvládnout několika způsoby a vyžaduje již jistou sehranost dané dvojice. Vždy je výhodnější, aby nevidomý člověk byl na straně závěsů (pantů) dveří. Průvodce svou volnou rukou otvírá dveře, pak uchopí kliku tou rukou, za kterou se jej drží nevidomý a ten již snadno sám najde kliku a dveře za sebou zavře. Dvojice tak projde dveřmi plynule a bez zbytečného otáčení a vracení se.

Každá překážka se stává méně nebezpečnou, jestliže o ní nevidomý člověk předem ví, jestliže se jí přímo dotýká a má ji tak pod kontrolou.

Ke schodům (obrubníkům a jiným terénním zlomům) přicházíme zásadně kolmo. Na začátek schodů nevidomého, prosím, upozorněte slovně a rovněž oznamte, jestli vedou nahoru nebo dolů. Před prvním schodem zpomalte nebo úplně zastavte, abyste zdůraznili začátek schodiště. Počet schodů není třeba hlásit, schody vnímají nevidomí podle pohybu paže průvodce, který jde před nimi. Na poslední stupeň rovněž upozorněte a opět zpomalte. Je výhodnější, pokud nevidomý člověk jde na straně zábradlí, ačkoli jej nemusí použít, pokud nepotřebuje oporu.

Sedání ke stolu začíná tím, že průvodce vyhledá volné místo a stručně sdělí, o jaký typ sedačky jde (židle, křeslo, lavice). Položí svou ruku na opěradlo. Nevidomý sjede svou rukou po jeho paži a snadno tak nalezne opěradlo. Sám prozkoumá rukou sedadlo, najde si hranu stolu a posadí se. Průvodce usedá poblíž a zůstává s nevidomým člověkem v kontaktu. Slovně pomáhá s orientací na stole. Tento způsob sedání na sedadlo lze využít i v dopravních prostředcích.

Role průvodce

Při chůzi s nevidomým se stáváte jeho vidícím průvodcem, ale neznamená to, že za něho rozhodujete a jednáte. Pozor; může to svádět, zejména když se někdo další snaží komunikovat s nevidomým prostřednictvím jeho průvodce: "Mladá paní, může se pán sám podepsat?" Takové jednání, prosím, vždy rázně odmítněte nebo převeďte v žert: "Zeptejte se manžela přímo, on nekouše…"

Vidící lidé jsou zvyklí začínat veškerou komunikaci očním kontaktem a jestliže najednou takový kontakt chybí, cítí se trochu zmateni. To do jisté míry takové jednání vysvětluje, ale neomlouvá. Nevidomý je svéprávný člověk!

Průvodce může velmi přispět k orientaci nevidomého člověka tím, že mu popíše prostředí, kde se právě nacházejí (krajinu, ulici, místnost apod.). Podat stručný a zároveň výstižný popis vyžaduje jistou dávku cviku a možná i talentu.

Nebojte se upozornit taktně nevidomého na drobné "nehody", o kterých neví. Vidíte třeba, že váš společník má po jídle kravatu umazanou od omáčky. Tady není na místě mlčet, naopak, taktně mu to sdělte a pomozte s odstraněním skvrny. Nevidomému přece není jedno, jak vypadá.

Další tipy a doporučení

V kontaktu s nevidomým se chovejte přirozeně, nic by nemělo být křečovité a násilné.

Výše popsané techniky se mohou lišit podle individuálních potřeb a zvyku nevidomého.

Dodržujte běžné konvence společenského chování.

Dbejte na přijatelné akustické prostředí, je-li to možné, odstraňte zdroje zbytečného hluku a šumu.

Pomáhejte odstraňovat nebezpečné překážky a bariéry pro nevidomé (vytažené šuplíky, pootevřené vitriny a výkladní skříně, neohrazené výkopy, větve nebo vyčnívající trámy lešení v úrovni hlavy aj.).

Vyvarujte se projevů přehnaného soucitu k nevidomým a aktivně pomáhejte, kde je třeba.

Text byl převzat z webových stránek Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR a redakčně upraven.