Tragédie obecní pastviny se týká i států (plaminkova)

Mezi ekology se už od 60. let 20. století užívá pojem  Tragédie obecní pastviny (angl. Tragedy of the Commons). Princip je jednoduchý. Vychází z praxe středověké Anglie, kde existovala volná obecní půda.

Ta byla k dispozici pro všechny. Chudí lidé tam mohli volně vyhánět svůj dobytek a prodejem masa a mléka si vylepšovat chabou životní úroveň. Ukázalo se ale, že každý z nich vyháněl pást stále více a více kusů, čímž se pastvina během pár let totálně zdevastovala.  Všichni se prostě snažili maximalizovat svůj soukromý užitek na úkor společného zdroje, což vedlo k totálnímu vyčerpání toho zdroje.

Klasickou ukázkou dnešní „obecní pastviny“ jsou světové oceány a rybolov v nich. Všechny soukromé firmy, malé i velké, loví ryby, jak nejvíce mohou, takže oceány se už blíží stavu naprostého vyčerpání. Víme to všichni, ryb je stále méně a jsou pořád dražší. Regulace selhává, vodní „pastvina“ je už velmi vážně a možná i nenávratně poškozena.

Obecní pastvinou ale v přeneseném slova smyslu může být i stát. Každý by z něj chtěl mít co největší užitek – různé typy sociálních dávek, přídavků na děti, výhod, benefitů, a přitom každý chce platit co nejmenší a pokud možno vůbec žádné daně. To ovšem nejde. Stát má jen to, co vybere od občanů a firem na daních, a jen to může rozdělovat. Přečerpává-li se „státní pastvina“, musí se stát zadlužovat, což nejde dělat donekonečna. Ukazuje to koneckonců i Evropská unie, rovněž pěkná „obecní pastvina“. I sem by chtěl každý co nejméně dávat a co nejvíce z ní brát (viz Řecko, ale koneckonců i my). Stát i EU mají samozřejmě možnost si nastavit pravidla (to ovšem mají pastevci či rybáři také), nicméně tendence lidí k tomu si z obecního více brát než do něj dávat je zcela zřejmá a univerzální ve všech kulturách a časech a musí se s ní počítat.

Jana Plamínková