Plošný zákaz půdních vestaveb v Praze nic neřeší

Večerník Praha - 8. 8. 2001
Názor
Státní ústav památkové péče vydal počátkem letošního roku metodické vyjádření k ochraně střech a historických krovů v Praze, jímž de facto zakázal povolování nových půdních vestaveb v centru hlavního města. Památkový odbor pražského magistrátu, jemuž byl dokument adresován, začal s odvoláním na něj projekty nových půdních vestaveb hromadně zamítat.
Toto opatření je těžko přijatelné z mnoha důvodů. Prvním, formálním důvodem je právní problematičnost zákazu. Státní ústav památkové péče není ze zákona
oprávněn k čemukoli zavazovat správní orgán památkové péče, jímž je i magistrátní odbor. Ostav jako odborná instituce vydává stanoviska k jednotlivým řízením dotýkajícím se památkových objektů, která jsou důležitým, ne-li stěžejním podkladem k rozhodnutí orgánu státní správy. Stanoviska památkového úřadu ovšem mají smysl pouze tehdy, jsou-li individuální a adresná. Situace každé ulice, objektu i konkrétního projektu je přece velmi
odlišná a odborník by měl tyto rozdíly reflektovat. Zástupci Státního ústavu památkové péče tvrdí, že počet půdních vestaveb v historickém jádru Prahy dosáhl alarmujících rozměrů, a vzniku dalších je tak třeba zabránit. Pomineme-li nepodloženost některých jejich argumentů, ilustruje uvedený postoj jejich
bezradnost.
Plošný zákaz vestaveb nepřípustně zasahuje do práv majitelů domů, jež šmahem zbavuje možnosti hájit vlastní zájmy. Město, včetně jeho jádra, je živým
organismem, který se dále rozvíjí a jehož vývoj nelze jednoho dne zarazit administrativním rozhodnutím. Snaha o radikální řešení přirozeného střetu mezi ochranou starého a prosazováním nového se může dokonce obrátit proti svým strůjcům, protože může na druhé straně vyvolat reakci tíhnoucí k opačnému extrému.
Mezinárodní dokumenty vztahující se k památkové péči zdůrazňují přizpůsobení památek požadavkům současného života. Je to logické; přeji-li si určitý objekt zachovat pro příští generace, musím se postarat také o to, aby plnil nějakou funkci, což nejednou znamená její změnu. Platí to i v případě pražských půd. V minulosti sloužily zejména k sušení prádla, tento původní účel však ztrácí a nemá smysl snažit se jej uměle udržet. Jednou z možných cest, jak tyto prostory zachovat při životě a zabránit tomu, aby se staly pouhým odkladištěm haraburdí, jsou bytové půdní vestavby, respektující objekt i jeho původní parametry.
Silový pokus o "konečné řešení" půdních vestaveb je projevem bezradnosti památkové péče v Praze, jíž určité neprospěly časté přesuny kompetencímezi jednotlivými orgány. Dosud chybí koncepční materiál památkové péče v Praze, stanovující obecná pravidla včetně mantinelů, jež je třeba dodržovat. Místo toho
vládne improvizace a snaha zjednodušit si život plošnými zákazy. Existenci jasných, všem srozumitelných pravidel by přitom pravděpodobně uvítali i ti, kdo v historickém jádru Prahy staví či rekonstruují.
Památková péče musí vést nepřetržitý dialog s veřejnou i státní správou a hledat kompromisy mezi zájmy, jež si občas protiřečí. Jedině vzájemná spolupráce a posuzování problémů případ od případu povedou k uspokojivému výsledku, jimž je zachování cenného historického dědictví města při jeho plnohodnotném rozvoji.
Autor Jan Bürgemeister, starosta MČ Praha 1
8. srpna 2001
8. srpna 2001