Co předcházelo opravě Karlova mostu

16. srpna 2007
O dalších opravách se tedy začalo uvažovat už na sklonku 80. let, ale teprve na začátku let devadesátých byly připraveny projekty. V roce 1992 Technická správa komunikací oznámila, že není problém most opravit. Podle desetiletých měření most ohrožovaly teplotní rozdíly, které ovlivňovaly smršťování a rozpínání mostu, a pak i průsaky vody do mostovky. Zbytky soli a především čpavku, který se dostal mezi dláždění a železobetonovou desku jako následek solení a prosákl až do historických částí mostu, památku ohrožují dodnes.

Plány jsou, peníze ne

Oprava, která sice byla připravena, ale v té době na ní nemělo město peníze, měla za úkol odhalit železobetonu desku procházející mostem, rozdělit jí na menší části, které by se opět spojily, ale pružným materiálem, jež by podobně jako mezery u kolejí vyrovnal roztahování při zvýšených teplotách. Pokrok v technologiích si vyžadoval i položení nové izolace, protože ta stará už nevyhovovala. Kromě toho se mělo pracovat i na zábradlí mostu. Oprava byla rozplánována na dva roky, práce by byly přerušovány jen v hlavní turistické sezoně. Předpokládalo se, že most bude zčásti uzavřen, ale v určitých etapách opravy zůstane průchozí.

Peníze na opravu mostu se nakonec nenašly, už proto, že řada odborníků začala o opravě mostu pochybovat. Nakonec se dostalo na jiný pražský most, který potřeboval opravu zřejmě víc než Karlův. Mánesův most měl dokonce poškozené oblouky. Oprava mostu přišla tehdy na 226 milionů korun. Je to podobná částka, která je dnes určena na opravu Karlova mostu. Trvala od roku 1992 do roku 1994.

Co s mostem

Diskuse o tom, jak a proč opravit most a co s ním vlastně udělat, pokračovaly i v dalších letech. Technická správa komunikací měla jasno, že opravu je nutné udělat, památkáři v čele s Klubem za starou Prahu nesouhlasili. Nelíbilo se jim, že by se měla konat obrovská rekonstrukce, která by most uzavřela na několik měsíců po dobou dvou let. Památkáři zastávali názor, že je lépe most opravovat postupně, oblouk po oblouku a příliš nezasahovat do konstrukce. Argumentovali tím, že historické stavby vydrží tím déle, čím méně do nich zasahují moderní stavební technologie.

Opět nejsou peníze

Mezitím se také změnil názor na železobetonu desku uprostřed mostu – ta měla být po provedení izolací a výměně poškozených kamenných části mostu prostě odstraněna. Nápad odstranit desku, která se na mostě objevila před 20 lety, se setkal s rozpaky. Navíc město v roce 1995 opět nedisponovalo penězi a ani politická reprezentace se neměla k tomu rozhodnout definitivně o tom, zda se most bude opravovat. Naznačil to tehdejší primátor Jan Koukal, který navrch potvrdil, že město bude v rozpočtu hledat jen těžko peníze.

Z mostu tou dobou zmizela poslední originální socha. Šlo o sv. Luitgardu s Kristem, která byla v září přestěhována do Lapidária Národního muzea v Holešovicích, kde je dodnes. Socha Matyáše Brauna poškozená vandaly i zubem času byla nahrazena kopií, kterou vytvořil sochař Jiří Novák. Nová socha putovala do Prahy na lodi a její instalace se stala v roce 1995 velkou atrakcí. Finance na výměnu sochy přišly z Prague Heritage Fund, který byl založen z iniciativy Václava Havla a prince Charlese. Z fondu se platila také oprava zahrad pod Pražským hradem.

Most je vlastně pašák

Před deseti lety se už o opravě mostu mluvilo jen málo. Naopak říkalo se, že 640 let starý most se dožívá svého výročí v úplném zdraví. Také oslavy narozenin nebyly nijak obrovské. Jediným, kdo se do nich zapojil, bylo Sdružení výtvarníků Karlova mostu, které uspořádalo výtvarnou soutěž pro děti a nabízelo obrázky k humanitárním účelům. Sdružení bylo také jediné, které pečovalo na základě smlouvy o most – například odstraňovalo sprejerské nápisy, které se v té době množily na pražských památkách. Sdružení navíc přispívalo a stále ještě přispívá na opravy soch na mostě.

Jen legendárního Bradáče, který býval údajně částí Juditina mostu a sloužil jako vodomíra, zaplatilo Povodí Vltavy, Klub Lávka a další sponzoři. V roce 1998 byla hlava, kterou v roce 1840 přenesli naši předci z dochovaného oblouku Juditina mostu na nábřežní zeď, kde je dodnes. Od loňska je na místě kopie Bradáče, kterou tam nechala instalovat 1. všeobecná člunovací společnost. Sochař Jiří Kačer a malíř Zdeněk Fučík Bradáče v roce 1988 zbavili soli, vyplnili pukliny a nakonzervovali tak, aby odolával povětrnostním vlivům.

Sbírka jako provokace

O opravách mostu se zatím jen šuškalo. Teprve v roce 2001 pronesl tehdejší primátor Jan Kasl myšlenku vytvořit pro opravu mostu sbírkový fond. Navíc se k této myšlence přihlásila i Česká pojišťovna, která hodlala přispět až 50 miliony, ale usilovala o to, aby peníze byly na jejím fondu, ne městském. Jan Kasl navíc řekl, že pojišťovna chce mít z této akce reklamu, zástupci pojišťovny naopak tvrdili, že chtějí přispět k tomu, aby se odborníci už konečně dohodli na tom, jak chtějí most opravit, protože stále přetrvávaly dva názory: odstranit nebo neodstranit beton vložený do mostu v minulém století. Nakonec Jan Kasl oznámil, že oprava má začít v roce 2002 a to první etapou, na kterou město vyčlenilo 128 milionů korun. Měla se opravovat část od Malé Strany ke schodům na Kampě. Ale všechno bylo jinak, přišly povodně. Nicméně o fond, který by měl zaplatit opravu mostu, byl eminentní zájem, hlásili se i podnikatelé z oblasti turistického ruchu, pro které má každá památka v Praze zvláštní význam.

V září 2001 byla oficiálně vyhlášena sbírka na rekonstrukci mostu, magistrát hned dostal 7,5 milionu korun od dvou soukromých subjektů (200 tisíc marek věnovala ruská firma Marie Group, která zkrachovala po stavbě aquaparku v Čestlicích, 300 marek německý turista). Na mostě, ale i v jiných částech Prahy, byly umístěny pokladničky, do nichž mohli zájemci házet peníze. U části politiků města se pokladničky nesetkaly zrovna s nadšením. Tehdejší starosta Prahy 1 a pozdější náměstek primátora Jan Bürgemeister uvedl, že do pokladničky rozhodně nepřispěje, protože mu připadá hloupé, že ji hlídají městští strážníci, kteří zcela určitě chybějí na svých místech jinde. „Mám pocit, že by se o most měla postarat Praha sama a ne na něj vybírat,“ řekl. Zůstal skeptikem až do konce sbírky. Bitvu o to, zda kasičky ano či ne, rozčísl nakonec primátor Kasl, který uvedl krátce po jejich instalaci, že celá sbírka je vlastně provokací. „Je to míněno jako provokace vůči ministerstvu kultury, které nedává Praze na opravy památek žádné peníze,“ řekl Kasl. Primátor upozornil, že Praha nemá z turistického ruchu skoro ani korunu, 15 korun za lůžko, které jsou vybírány jako rekreační poplatek, dává Praze 15 milionů korun (a musí se dělit se státem), a to nestačí ani na vysypání košů, uvedl na tiskové besedě. Navíc dodal, že ve sbírce by mohlo být vybráno asi 100 milionů korun.

Do kauzy vstupují politici

Do kritiky se pustila i tehdy poměrně silná strana ODA, který kritizovala vládu za to, že není schopna dát městu peníze, které plynou z turistického ruchu do státní pokladny. Po měsíci instalace nebylo v kasičkách víc než pár stokorun, které zčásti například věnovali pracovníci Pražské informační služby, kterým bylo líto, že jsou pokladničky prázdné.

Další politickou akcí se stala iniciativa ČSSD, která chtěla odejmout 14. plat ústavním činitelům a půlku z této částky dát na sportoviště, druhou na Karlův most. Poslanci (ČSSD nevyjímaje) si ale plat vzít nenechali. Zatímco to jiskřilo mezi politiky, odborníci, kteří mezi sebou vedli nesmiřitelný boj už od počátku 90. let, se postupně začali sbližovat. Na počátku roku 2002 se konalo za zavřenými dveřmi setkání necelé desítky lidí z ČVUT, památkového ústavu, Klubu za starou Prahu a dalších institucí a konečně začali věcně jednat. Každý měl svou pravdu a z té bylo nutné dojít k nějakému kompromisu a najít způsob, jak most opravit.

Mezitím se také začaly objevovat první peníze z kasiček: 35 tisíc. Celkově byl stav konta 8,3 milionu korun. Město na základě diskusí odborníků přehodnotilo i finance, které by měla stát první část rekonstrukce – už nešlo o 128 milionů za úsek mezi Kampou a Malou Stranou, ale o pouhých 52 milionů korun. V únoru 2002 už bylo jasné, že se nepodaří zahájit opravu v březnu, jak bylo plánováno, protože ještě nebylo ani vyhlášeno výběrové řízení.

Před povodní jako po povodni

Povodeň, která vtrhla do Prahy v srpnu 2002, zhatila všechny plány. Mostu byl uzavřen a při pohledu na hladinu Vltavy všichni viděli, že Karel IV. a stavební mistr Petr Parléř měli dostatečný rozlet, oblouky mostu čněly nad velkou vodou víc než oblouky ostatních moderních mostů. Most nebyl průchozí, ale jen proto, že na něm pracovaly stroje, které rozbíjely plovoucí suť aby most nepoškodila. Ukázalo se, že most je i po povodni v poměrně dobrém stavu.

Opět se rozhořely diskuse o tom, jak most opravovat, skupina v čele s tehdejším rektorem ČVUT Jiřím Witzanym stála na svém, že most je ve velmi špatném stavu. Na druhé straně se ozýval například Filip Hrnčíř z Nadačního fondu Karlův most, který spolu s řadou dalších odborníků skupinu ČVUT kritizoval a obviňoval z lpění na celkové rekonstrukci mostu.  Skupina kolem Klubu za starou Prahu souhlasila s opravou, ale postupnou, a ne tak razantní. Inženýři z Českého svazu stavebních inženýrů zase navrhli, aby se most podrobil detailnímu zkoumání.

Navíc povodně oddálili opravy, protože finance bylo potřeba směřovat do jiných míst Prahy. Navíc se konaly volby a ty přinesly i novou politickou reprezentaci města. V  čele stanul Pavel Bém.

V polovině roku 2003 začali specialisté z ČVUT opět průzkum části oblouků mostu, spor se rozhořel natolik, že musela u případu zasahovat nově vzniklá poříční policie, strážníci totiž začali kontrolovat z podnětu Nadačního fondu Karlův most pracovníky ČVUT. Ukázalo se ale, že k průzkumu dali povolení památkáři i TSK a také Povodí Vltavy. Pracovníci ČVUT vysvětlili, že dělají srovnávací studii podobných mostů v Praze, Písku a Řezně. Navíc jim šlo o pohyb mostu a jak se chová novější část mostu obnovená po povodních v roce 1890.

Nadační fond ale stále útočil. Jeho zástupci tvrdili, že opravy za 280 milionů korun navrhované Witzanyho skupinou jsou příliš riskantní. Rekonstrukci kritizoval i zastupitel Michael Hvížďala, a to tak razantně, že na něj Jiří Witzany podal trestní oznámení.

Žádné velké zásahy

V červenci 2003 oznámilo město, že upouští od velké rekonstrukce a že peníze, který byly dosud vybrány, půjdou na opravu případných škod po povodni a údržbu. „Žádná dramatická rekonstrukce s vybouráním železobetonové desky se konat nebude,“ uvedl náměstek primátora Jan Bürgermeister. Naopak první, co bylo nutné udělat, byla oprava vzniklých kavern.

Tím tedy definitivně padl projekt z roku 1991, na který bylo v roce 1997 vydáno stavební povolení. Skončila i sbírka, která přinesla necelých 9 milionů korun. První viditelnou změnou  na mostu po povodních byla instalace ledolamů, která začala v lednu 2004. Firma Zakládání staveb přivezla z Francie červený dub, který je jediný schopný odolat neustálému střídání vody a sucha a dalších povětrnostních vlivů. Naposledy se ledolamy vyměňovaly před více než 30 lety a jejich stav byl po povodních povážlivý. Instalace nových ledolamů přišla na 30 milionů korun. Použily se peníze ze sbírky, kterou uspořádalo město.

Objevená torza

Rok 2004 byl rokem velkých objevů pod mostem. Šlo především o fragmenty tří soch, které byly nalezeny při potápěčském průzkumu dna v okolí oblouků. I když potápěči byly i na dně nejednou, velká voda v roce 2002 odnesla usazeniny a vyčistila část dna od nánosů písku a obnažila části soch.

Kus anděla, který se objevil u osmého oblouku, byl památkáři datován do roku 1784, kdy se část pilíře zřítila a strhla sochu sv. Václava, která je v Lapidáriu Národního muzea. Jenže tam andělé jsou. Podle památkářů šlo asi o anděla, který se po pádu ze sochy odtrhl a byl nahrazen kopií. Socha uprostřed mrazivého dne nakonec zůstala pod vodu, teprve, když další den mráz povolil, byla socha rychle vyzvednuta a odvezena k restaurování. Potápěči našli ještě dva další zbytky, ale ne tak velké.

Dva oblouky v ohrožení

Při průzkumu ale potápěči odhalili závažný fakt, že dva z ochranných límců oblouků jsou podemleté. Nebyla to vlastně příliš velká novinka, o kavernách se vědělo v odborných kruzích už delší dobu. Jenže byly malé, zatímco po povodni se zvětšily a jedna z nich dosahovala už tří kubických metrů. To už bylo nebezpečné, a tak bylo rozhodnuto opravit osmý a devátý oblouk. K opravě měla posloužit mikropilotáž, tedy napumpování betonu pod velkým tlakem do poškozených míst.

Práce začaly na sklonku roku a pokračovaly i v roce 2005, kdy v dubnu narazili dělníci na dřevěný rošt, který byl základem jednoho z pilířů. „Je to unikátní možnost prozkoumat základy,“ uvedl šéf památkářů Ondřej Ševců. „Jde skutečně o základy z doby Karla IV. Nyní je to na dobrých 300 let poslední možnost, jak se podívat na takový dubový rošť,“ uvedl Ševců. Oprava pilířů byla významným okamžikem i pro archeology, kteří se dostali pod hladinu vody protože kolem pilířů byly vybudovány norné stěny. Důležité pro ně bylo objevení kamenických značek, z nichž lze při studiu materiálů zjistit řadu věcí, třeba i to, odkud byl kámen na most dovezen.

Bůhví, kdo to najde

Obnažený otvor u pilíře byl dobrou příležitostí uložit do základu svědectví o dnešní Praze. Půlmetrová roura o průměru dvanáct centimetrů ukrývá pamětní destičky s pražským znakem a datem uložení, mapu města, DVD s obrázky, aktuální vydání novin, mince, jízdenky na MHD a text ústavy a také maturitní vysvědčení z roku 1989. Vše je nyní zalito betonem. „Pánbůh ví, kdy to kdo najde a za kolik staletí to bude sloužit k poznání dneška,“ řekl Jan Bürgermeister, který nerezovou rouru do základů ukládal. Místo, kde je tubus uložen v pilíři, je dnes označeno malou bronzovou cedulkou.

Oprava pilířů skončila v polovině roku 2005 a začalo se hovořit o tom, že v následujícím roce se začne opravovat most celý, což se nakonec z nejrůznějších důvodů posunulo na srpen 2007. Už ale bylo jasné, že most se kvůli opravě neuzavře, naopak, bude i nadále sloužit. Problémem, který se řešil velmi dlouho, bylo nalezení vhodného kamene, který by mohl nahradit některé části mostu. Ve hře zůstala dvě ložiska, jedno u Kamenných Žebrovic, druhé u Březína na Plzeňsku.

Oprava kamenné části bude zřejmě během na dlouhou trať. Každý kvádr z mostu bude totiž prozkoumán a odborníci určí, zda zůstane, či se vymění. Ukazuje se, že pískovec, který byl použit v 70. letech, byl daleko horší, než ten původní. Hovořilo se také o vzniku kamenické huti, která by u mostu zůstala a pravidelně by vyměňovala kusy pískovce. „Není to nic neobvyklého, u všech velkých gotických památek takové huti existují,“ uvedl Ondřej Ševců. Velké zkušenosti s tím mají například ve Francii. Jak to dopadne, se teprve uvidí.