Cyklostezkou z Podolí do Modřan jezdím rád, říká v rozhovoru pro web Praha cyklistická profesor MUDr. Pavel Pafko, Dr.Sc., přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK v Praze.

Rozhovor s prof. MUDr. Pavlem Pafkem, DrSc., přednostou III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty UK v Praze, pořízený dne 26. října 2005

profesor mudr. pavel pafko, dr.sc.

V jednom z Vašich rozhovorů jsem se dočetla, že jako dítě jste se chtěl stát řidičem trolejbusu – protože Vás lákala přímočarost, kterou trolejbusy jezdí. A ze stejného důvodu že jste si vybral i chirurgii - „narozdíl třeba od psychiatrie nebo interny, kde jsou možné různé zatáčky“. Jak se Vám v té souvislosti jezdí po Praze na kole?

Praha obecně není považována za ráj cyklistů – a to ze dvou důvodů: je kopcovitá a zejména ve středu města je dlážděná. To jsou dva základní důvody, které brání většímu rozvoji cyklistiky. Pobýval jsem delší dobu ve Vídni, znám Amsterodam – obě rovinatá města; a to je něco úplně jiného, chodníky tam mají vyasfaltované. Ale my musíme být v Praze, vycházet z toho a hledat optimální cesty jak podpořit lidi, kteří se chtějí pohybovat: A jednou z možností, jak jezdit po rovině, je cesta podél řeky. A jsem strašně rád, že magistrát i Praha 4 a 12 si to velmi dobře uvědomily a zprovoznily cyklostezku z Podolí do Modřan. Já ji využívám – dneska ráno jsem tam od čtvrt na šest právě běhal, než jsem šel do práce. -

 

- Vy se nebojíte?

Na mně nemá kdo co ukrást – „zlaté“ ruce: ty se nedají odšroubovat a když běžíte v trenýrkách a v tričku – tak každý, kdo si na vás počká, zjistí, že ty trenýrky za to nestojí. (-:

Pevně věřím, že mám správné informace  a že příští rok by se tato stezka měla rozšířit až k Zbraslavskému mostu – to jsem strašně rád a čekám na to jako na smilování, protože si myslím, že to otevře pražským občanům zejména tady z jihu města a z pravého břehu Vltavy cestu do přírody. U Zbraslavského mostu se nabízejí možnosti: jednak vyjet až k Závisti, či pokračovat až do Vraného, nebo jít Břežanským údolím. Lidé se, aniž by potřebovali tramvaj nebo MHD, dostanou po svých - ať už na bruslích nebo na kole - do přírody na jižní okraj města.

 

Na jakém kole jezdíte?

Mám kola silniční i horská – a i třetí druh kola, což je tzv. vysoké kolo, lidmi nesprávně nazývané kostitřas. Když jedete sama na kole, tak máte radost, že jedete. A když jedete na onom vysokém kole, tak mají radost i ti lidé, kteří vás vidí. Jsem členem Českého klubu velocipedistů (ČKV), předsedou je náš kamarád pan Bejšovec a víte - my jsme všichni srandisti (-:. Ale ČKV byl založen v roce 1880 jako první cyklistický klub v Rakousku - Uhersku.

 

V medicíně si kladete ty nejvyšší cíle – a zjevně se Vám je daří naplňovat: jste prvním českým lékařem, který provedl první oboustrannou transplantaci plic, svěřují se Vám společenské i politické celebrity, operoval jste prezidenta republiky. Kladete si takové cíle i ve vaší sportovní kariéře, nebo tam naopak vůbec nevnímáte nějaké limity a jízdu si jen tak užíváte?

Já už jsem ve věku, kdy nemohu soutěžit závodně - a když, tak jenom s lidmi mé věkové kategorie, protože mi je 65 let, tak jistě každý z vašich čtenářů pochopí, že se nemohu hlásit do žádných závodů s dvacetiletými. Ale já si myslím, že sport a cyklistiku konkrétně v mém věku nedělá člověk proto, aby byl první, ale proto, aby byl zdravý. Podle mého názoru je cyklistika optimálním sportem pro lidi vyššího a středního věku: za prvé se tak neopotřebovávají  nosné kluby, zejména u lidí, kteří mají vyšší váhu. Pak jakékoli běhání, skákání a dlouhá chůze vede k bolestem končetin, zatímco na kole sedíte – a sportujete. Za druhé: běžet dokážete deset, třicet, čtyřicet pět minut. Ale starší člověk potřebuje zátěž dlouhodobou a spíš volnější a delší, 2 hodiny, tři hodiny. Oproti běhání a chození si také můžete stanovit cíl, kam dojedete; tam si dáte pivo, limonádu, podíváte se  na nějaký hrad a pak se zase vrátíte. Třeba Tolstoj, G. B. Shaw, to byli lidé, kteří jezdili na kole do vysokého věku. A to je to podstatné – v sedmdesáti, pětasedmdesáti, osmdesáti těžko budete běhat, ale na kole můžete staříky potkat na každé české vesnici. Kolo je optimálním sportovním náčiním pro starší lidi, protože jde o dlouhodobou volnější zátěž, neničí se tolik klouby a psychicky to člověka motivuje někam dojet, tam se podívat a zase se vrátit. A já jsem rád, že česká společnost to už pochopila a když se podíváte, jak se po víkendu vracejí Pražané zpátky do města, tak kdo nemá aspoň 2 kola na střeše, není in.

 

Baví Vás jezdit stále novými cestami, hledáte třeba při cestě z práce, kudy se dnes dáte, nebo nejraději jedete stále stejnou trasou a kolo máte jako dopravní prostředek?

Určitě mám, samozřejmě. Jezdím do práce, podle počasí, ne denně - když mám odpoledne ještě nějaké jednání, kde musím být v šatech, to nemohu jet na kole - ale když vím, že dooperuji a jsem volný, tak jedu v cyklistickém a já jezdím z Podolí přes Barrandovský most Prokopským údolím. Vyjedu tady v Motole nad nemocnicí, přes kopec a jsem v práci.

 

A Vaše oblíbená rekreační oblast?

Bydlím v Podolí - takže jih Prahy a na jih od Prahy. Jednak je to už zmiňovaná cyklistická stezka podél Vltavy, kterou člověk může jezdit, kolikrát chce, já to mám 5 km z bytu na konec stezky do Modřan, takže když jedu 2x tam a zpátky, je to dvacet kilometrů. A nebo mám oblíbenou cestu starou zbraslavskou, za tratí pod Barrandovskou skálou, mimo hlavní silnici – a jezdím na Karlštejn. To je mé oblíbené místo. Dojedu, potkám několik Němců, Američanů, otočím se a vydám se zpátky.

 

Za jak dlouho dojedete z Podolí do Motola na kole a MHD?

Záleží, jak šlapu (-:, pětatřicet, čtyřicet minut. Výhodu kola vidím v tom, že když na něj sednu, vím, za kolik minut projdu bránou nemocnice. Zatímco když mi ujede nějaká tramvaj, nebo zmeškám metro, můžu se zpozdit – jsem závislý. Já nejezdím podle jízdního řádu, abych si stále počítal minuty. A auto už obzvlášť, protože stačí, aby se nabourala dvě auta na Barrandově a i kdybych měl časovou rezervu, nedorazím do nemocnice, kdy potřebuji. Na kole se mi to nestalo – snad kromě jednou, kdy jsem píchnul a  musel jsem zavolat, že tlačím kolo, nemaje náhradní duši.

Samozřejmě chápu, že tu možnost nemají všichni, například obyvatelům centra se jezdí na kole obtížně, ale mnoho lidí si umí najít takovou cestičku, kde nejsou auta. Kolo má tu výhodu, že zácpy objede.

 

A co rizika jízdy na kole, například vdechování exhalací nebo havárie?

Záleží, jak člověk jede, ale při klidné jízdě dýchám pražské ovzduší 35 minut -  a Prokopské údolí je na tom, myslím si, lépe nežli ulice. Když pojedu tramvajemi, tak budu v práci za 25 – 30 minut. A copak dýcháte v tramvaji nějaký ozón? Nebo při čekání na refýži, při přestupu do metra? Navíc během chřipek si lidé chrchlají za krk, kdežto na kole vám nemá kdo kapénkovou infekci předat.

Kdo pojede rychle, zadýchá se, ale zase při kratší časové expozici: kilometr chůze, to je čtvrt hodiny; když pojedu na kole dvacítkou, mám kilometr za tři minuty. A nemyslím si, že se nějak intenzívně zadýchám – přeci jen jde o valivé tření a o jeho výhodách věděli už staří Sumeři.

A pokud jde o riziko bezpečnostní: to je dáno nikoli cyklisty, ale automobilisty. Čeští automobilisté jezdí hodně bezohledně vůči sobě a bohužel i vůči ostatním účastníkům provozu: není vzácné, že šlapete a někdo projede 30, 40 cm od vašeho lokte. Když jede někdo proti, tak ne že by vůz za vámi počkal - objede vás a lízne vás. Copak řidiči nechápou, že cyklista nemůže jet pořád rovně jako po čáře?  V silnici máte výmol, díru nebo něco, nějakých 20 centimetrů se někdy musíte vychýlit; s tím by přece inteligentní člověk měl počítat a předjíždět obloukem.

profesor mudr. pavel pafko, dr.sc.

 

Máte v tom směru nějakou zkušenost z ciziny, jsou tam řidiči ohleduplnější?

Samozřejmě, ti jsou ohleduplnější vůbec. To je otázka slušnosti, která se promítne i za volant. Lidské vztahy tady nejsou moc dobré a odrážejí se i na ulici. Vidíte, jaký problém dělá dát přednost člověku, který přechází vozovku. To nechápu – na to snad nemusí být zákon, aby řidič viděl, že se chodec potřebuje dostat na druhou stranu! U nás takový zákon máme a stále je to velmi problematické.

 

Co považujete za nezbytnou výbavu cyklisty v pražském provozu?

Nutnou výbavu stanovuje nějaká vyhláška, ale myslím, že cyklista musí mít především helmu. Já si vzhledem k mé práci beru i rukavice, abych si neodřel ruce, kdybych spadl, ale helmu považuji za nejdůležitější. Mám s ní větší pocit jistoty, i když je jasné, že neochrání stoprocentně. Spadne i člověk, který jezdí skoro denně a který si myslí, že to umí. S pádem musí počítat každý. Já jsem se dokonce srazil s cyklistou. Pod Barrandovským mostem se podjíždí trať a následuje zatáčka do pravého úhlu – a i když jsem jel po pravé straně, vynořili se proti mně tři kluci vedle sebe a samozřejmě jsme do sebe nabourali. Takže i cyklista může srazit cyklistu a je to zcela nečekané. Nebo mě srazilo auto stojící na stopce, které se rozjelo, právě když jsem mu po hlavní přejížděl před kapotou. Omlouval se mi, že mě neviděl. To jen na dokreslení, že nastávají situace, s kterými vůbec nepočítáte.

Děti bez helmy – to vůbec nepřichází v úvahu! A protože teď už brzo přichází šero, tak doporučuji dobře osvětlené kolo a dozadu blikačku.

 

V souvislosti s Vaší profesí zaznívá často pojem naděje. Vidíte nějakou naději také pro pražskou dopravu? Co považujete za dobré a co by zasloužilo zlepšit?

Za prvé bych budoval cyklostezky. Myslím, že se utratily peníze za věci, které se moc nevyužívají – například stojany na kola v různých částech Prahy, kam na kole skoro nikdo nezavítá. Na celém světě lidé opouštějí města snaží se dostat mimo město. Zlepšoval bych proto podmínky, aby lidé mohli z města cyklostezkami, které spojují Prahu s jejím okolím.  Protože když se investují peníze například do výstavby nového stadionu, který potom provozuje nějaký klub, je tím omezen počet lidí, který jej pak může užívat. Ale co neregistrovaní sportovci?  Kdežto cyklostezky jsou absolutně pro všechny, to je ta správná cesta.

A pak jsem rád, že máme primátora, jakého máme, protože je sportovec tělem i duší a podle mého soudu dělá v té věci dost.

No a konečně vidím naději v tom, že se společnost bude postupně kultivovat a s ní i mezilidské vztahy, které se nakonec promítnou na cyklistický chodník, a lidé si vyjdou vstříc, navzájem se upřednostní.

Mně se zdá jako bezvadný počin cyklostezka z Podolí do Modřan . I když její kapacita už skoro přestává stačit – někdy je tam tak hustý provoz… Proto bych uvítal, aby byla osvětlená. Mám zkušenost ze Švédska, kde je v zimě krátký den, a tak je tam osvětlení samozřejmostí. Když uvážíme, že lidé skončí v práci kolem páté, to už je tma – a co potom? Osvětlení drah na běhání, bruslení by bylo zapotřebí.

Za druhé by tam měla být jakási šatna a prodej nápojů. Kdo nemá takové štěstí jako já, že bydlím přímo na nábřeží, přijede třeba tramvají, s batůžkem a celou dobu musí nosit boty nebo brusle s sebou a v ruce vozí lahev s pitím. Jistě by rád uvítal, že si může kabát nebo boty uložit do šatny a něčeho se napít.  Možná by to nestálo ani moc peněz.

Doplnil bych osvětlení a služby tak, aby byly kompletní. -

- Víte, že v Modřanech můžete z cyklostezky pokračovat podél potoka nahoru do Libuše naučnou stezkou vhodnou i pro cyklisty?

Ne, tu neznám. To je chyba - víc bych to medializoval. Takový aktuální plánek, třeba na A4, bych měl doma rád.

 

Už vám někdy ukradli kolo?

To víte že ano, dvakrát, vždycky z domu. Proto si kola, která mají větší hodnotu, nechávám v bytě. To zase souvisí s kulturností národa – co není na řemeni… Na druhou stranu - když někdo opře kolo před hospodu – no tak s tím musí počítat. Já jsem pracovně pobýval krátkou dobu ve Švédsku a tam zamykali i stará kola, až jsem se divil jaké rachotiny, všechno bylo pod zámkem a řetězy. A to se říká, že Skandinávci nekradou.

 

Děkuji za rozhovor.

 

(S prof. MUDr. Pavlem Pafkem, DrSc., přednostou III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty UK v Praze, rozmlouvala 26. října 2005 Blanka Strouhalová).

14. listopadu 2005
14. listopadu 2005