První zmizely obrubníky

Tou první, která padla v roce 1990, byly pro zdravého člověka bez problému překonatelné obrubníky chodníků. Díky tomuto rozhodnutí, za kterým stál doslova nátlak nejrůznějších iniciativ v čele s městem Prahou a nadací Konta Bariéry, mohli vozíčkáři de facto poprvé sami vyjet do ulic.

Ale to bylo skutečně žalostně málo. Ten, kdo někdy vozíčkáře zvedal byť jen do tramvaje ví své a samotnému vozíčkáři, bezradně stojícímu na okraji betonových schodů u vchodu do metra nezbývá, než v duchu proklínat člověka, který takový vchod vymyslel.

První bezbariérový přechod v Praze vznikl v květnu 1990, dnes naopak žádný přechod pro chodce bez bezbariérového sjezdu neuvidíte. Potěšitelné je, že na vozíčkáře se myslí již při přípravě silnic, chodníků i veřejných budov. Na druhou stranu sami vozíčkáři přiznávají, že mnoho takových projektů je v reálu nedomyšlených a je tedy vidět, že byly projektovány pouze od rýsovacího prkna a nikoliv po reálné debatě s postiženými lidmi. Příkladem za všechny může být bezbariérové WC s úzkými dveřmi, do nichž se nedá s vozíkem vjet.

Fakt, že na postižené se za minulého režimu zkrátka nemyslelo je znát na každém kroku a městskou kasu to dodnes stojí desítky milionů korun ročně. Pro příklady nemusíme chodit daleko: ani jedna z původně postavených stanic pražského metra neměla v projektových záměrech výtah pro postižené. Nyní, po letech, se Dopravní podnik snaží každý rok vymyslet náročné technické řešení, které by umožnilo bezbariérový přístup do podzemky. Například jen výtah, který by v budoucnu měl propojit stanice metra Florenc C a B ( v současné době musí vozíčkáři využívat dvou na sobě nezávislých výtahů na povrch a přejít cca 200 metrovou vzdálenost mezi nimi kolem Muzea hl. města Prahy), stál v důsledku 60 milionů korun. Proměna stanic v bezbariérové jde pomalu a u některých to pravděpodobně nepůjde vůbec: ze současných 54 stanic má bezbariérovou plošinu či výtah 32 z nich, což není příliš optimistické číslo a vozíčkáři to dávají najevo.

Pokud jde o tramvaje blýská se na lepší časy. Tramvaje s designem Porsche jsou zčásti nízkopodlažní, zbrusu nové tramvaje 15 T, které by se měly v Praze objevit v příštím roce, už jsou vozíčkářům přizpůsobeny všechny. Město také uvažuje o nákupu nových bezbariérových autobusů. Činí se i Dopravní podnik: ten nedávno na svých webových stránkách zprovoznil stránkách vyhledavač, který pomůže najít nízkopodlažní spoje, které navíc navazují i na stanice metra s bezbariérovým přístupem.

Vozíčkář je člověk jako každý jiný, jeho jedinou nevýhodou je vozík. Vozíčkář se chce bavit, jít do divadla, na výstavu, obdivovat pražské památky. Musí stejně do obchodu jako na WC. Mezi vozíčkáři najdeme mistry světa mnoha sportů, vozíčkáři hrají tenis, účastní se maratonů i sprintů, házejí oštěpem a střílejí z luku. Dostanou-li šanci překvapují svým elánem, nápady i pracovitostí.

Časy se pro vozíčkáře opravdu mění. Opravdu velké investice daly do svých bezbariérových přístupů kulturní instituce, především pak divadla (první skutečně bezbariérové divadlo vzniklo v roce 1994 v Praze 10 – Divadlo Solidarita), ale také Národní galerie, Pražský hrad nebo Pražská informační služba. Neznalý člověk by těžko odhadl, že v dnešní době se vozíčkář bez problémů dostane například i na věž Staroměstské radnice či na Petřínskou rozhlednu. Pravdou ovšem je, že ke zdolání druhé jmenované potřebuje postižený vlastnit takzvaný „schodolez“ – nadstandardní invalidní vozík, který umí víc, než jen jezdit.

Ke kladnému přístupu k vozíčkářům se rozhoupaly i úřady, bylo jim však k tomu nutné trochu pomoci. Když totiž v roce 1993 zablokovali vozíčkáři vozovou hradbou ministerstvo práce a sociálních věcí, byl z toho celorepublikový poprask. Handicapovaní tehdy protestovali proti přístupu úřadů k invalidům a nutno podotknout, že jejich výhrady se nakonec neminuly cílem: v současné době je naprostá většina pražských úřadů, včetně těch vládních, bezbariérová.

Integrace vozíčkářů do společnosti pokročila a mnohé záležitosti se člověku zdají už samozřejmé. Až do doby, kdy se v roce 1994 začalo s podporou Pražské organizace vozíčkářů budovat Centrum nezávislého života, byl problém pro vozíčkáře například i studovat. Takové střední vzdělání bylo možné získat jen díky Jedličkově ústavu a několika dalším školám, které vytvořily bezbariérové prostředí. Teprve v roce 1995 vznikla na Univerzitě Karlově skupina, která začala tvořit možnosti pro studium vozíčkářů. Za iniciativou stál otec herce Jana Potměšila, který je po autohavárii upoután vozík.

Iniciativ, které pomáhají vozíčkářům, se chopili nejen samotní vozíčkáři, ale připojily se i slavné osobnosti kultury. Před osmi lety se konal poprvé Běh pro Paraple, což je skvělá akce pro pobavení a navíc se díky ní najdou i peníze pro potřebou činnost jedné z organizací, která vozíčkáře podporuje.

Změny v přístupu k vozíčkářům jsou vidět, i když nejdou tak rychle, jak by bylo třeba a jak by si sami vozíčkáři přáli. Když ale srovnáte stav v Praze v roce 1990 a v roce 2008, zjistíte, že česká metropole ušla směrem k lidem na vozíku pořádný kus cesty.

Tou první bariérou, která zmizela z našeho života, byly obrubníky u přechodů. Bariérou poslední, která asi ještě dlouho bude stát vozíčkářům v cestě, je bariéra v duších některých lidí…