Začala paralympiáda – čekáme medalie

Roman Musil

Od soboty 6. září do 17. září se v místech, kde před pár týdny skončily olympijské hry, utkají handicapovaní sportovci. Českou republiku reprezentuje 56 sportovců v osmi disciplínách.

O tom, že česká výprava je vždy velmi dobře připravena, svědčí její úspěchy na posledních dvojích hrách v Sydney, kde zaznamenali historický úspěch a přivezli 43 medailí, a v Aténách, odkud jich přivezli 31, uvedl Petr Hulinský, čestný předseda paralympijského výboru a také pražský zastupitel. Pomáhám pět let sportu handicapovaných a je úžasné vidět, jak tito sportovci, kteří bojují nejen tělem, ale i svou vůlí a duší, jsou příkladem pro ostatní handicapované. Proto by se jejich úspěchy měli víc propagovat na veřejnosti, protože právě jejich úsilí dává naději mnoha lidem. Je ovšem potřeba připomenout, že je velmi složité sehnat na tento sport sponzory, jsem rád, že se nám to letos podařilo. Možná by bylo dobré si uvědomit, že každý desátý člověk v ČR má určité zdravotní postižení, takže by si sportovci, kteří jsou vzorem a nadějí pro ostatní, měli dočkat většího uznání. Oni ukazují těm, kteří svému handicapu propadají, že silou vůle, vytrvalostí a tréninkem lze najít další smysl života. 

Našla ho například vlajkonoška naší paralympijské výpravy lukostřelkyně Markéta Sidková, která ve svých jednadvaceti letech nejen úspěšně reprezentuje ČR, ale letos také kandiduje do Rady sportovců IPC, poradního orgánu Mezinárodního paralympijského výboru. Letos to bude na paralympiádě velmi těžké, protože hostitelská země se skutečně snaží ukázat, že je sportovní velmocí, a to nejen na olympiádě, ale i na paralympiádě, protože v posledních letech se stále více objevují Číňané, kteří zasahují do bojů o první místa, uvedla Markéta Sidková těsně před odletem do Pekingu.

O vozíčku s Romanem Musilem

Na vozíčku je od narození také Roman Musil, který z Atén a Sydney přivezl celkem čtyři zlaté, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili. Roman byl spolu s Romanem Šebrlem a dalším handicapovaným sportovcem, Jiřím Ježkem, protagonistou televizního dokumentu Cesta k vítězství, kde kamera zaznamenávala nejen trénink všech tří sportovců, jejich společné tréninky, ale také nahlédla do jejich rodin. Myslím, že právě ta rodinná návštěva s kamerou byla pro nás asi nejtěžší, těžko to nesla moje žena a starší dcera, které před kamerou většinu času jen utíkaly, tak jsem to všechno musel zastat sám s mladší dcerou, komentoval průběh natáčení Roman Musil. Na otázku, jak to vidí, pokud jde o medaile, pak prohlásil, že to sice bude boj, ale svým soupeřům že „natrhne triko. Nicméně podotkl, že by se z třetího zlata z koule asi zbláznil.

Jak se ale žije sedmatřicetiletému muži, který je na vozíčku celý život, co pro něj znamená sport? Reprezentuje ČR hned ve třech disciplinách – kouli, oštěpu a disku. Jak je možné to sloučit?

Ony ty disciplíny spolu souvisejí, jsem silově dobře vybaven, ale všechny tři disciplíny jsou také technicky náročné, házím většinou vrškem těla, koule je hodně silová, záleží na tom, kolik máte z posilovny natrénováno, disk je technická záležitost, ale nejtěžší je oštěp, tam je zapojeno celé tělo, i nepohyblivé nohy musím zapojit, jde to tak trochu za hranici, říká Roman Musil. Bez toho sportu si život nedokážu představit, navíc jsem obrnář, tak by se mohlo stát, že kdybych nesportoval, nedodržoval speciální rehabilitaci a nechodil cvičit, po čase bych skončil na elektrickém vozíčku a jediné spojení se světem by byl vlastně joystick. To určitě nechci.

Když odmyslíte sport, jak se vám žije, na vozíčku?

Jezdím sice na vozíčku, ale používám i francouzské hole, nicméně, pokud jde o pohyb na vozíčku, budu si asi stěžovat jako všichni na vysoké obrubníky, rozbité chodníky, kočičí hlavy… Myslím, že se máme co učit od jiných států, kde mají skutečně větší náskok. Když srovnám Španělsko, kde je každá stanice metra bezbariérová, a to buď s výtahem, plošinou anebo schodolezem, tak je to hodně vidět. A to nemluvím o Německu, to by bylo nošení dříví do lesa, a Francie totéž… Jde především o staré státy Evropské unie. Vítám, že už dva roky existuje stavební zákon, ve kterém je už zakotvena povinnost, že nové a rekonstruované budovy veřejného charakteru musí mít bezbariérové vstupy. Ono to není opatření jen pro vozíčkáře, ale i pro maminky s kočárky, ale také pro starší lidi, kteří se těžko pohybují… Když se třeba pohybuji po Praze, musím říci, že je to město hodně bariérové, ale díky pochopení lidí, kteří pomohou, vynesou vás třeba i do schodů, jsem viděl z hlavního města hodně. Obecně se dá říci, že se situace pro vozíčkáře lepší, i když ne možná tak rychle, jak bychom chtěli. Když to ale srovnám se situací před rokem 1989, kdy byl člověk s handicapem považován za ostudu, tak je to zcela jiná záležitost.

Roman Musil upozornil ještě na jeden fakt, na který handicapovaní stále narážejí…

Mám aktivní skvělou rodinu, takže problémy tolik nepociťuji, ale občas objevíme sice vybudované, leč nefunkční zařízení pro handicapované. Pak přijedete ,nějak‘ a v místě, kde je bezbariérový přístup, najednou parkují auta, takže se zoufale snažíte najít nějaké místo. Bohužel je to cítit například u velkých nákupních center. Život by nám často pomohlo usnadnit tak málo – větší tolerance okolí.


Autor: Oskar Exner, redakce portálu
8. září 2008
8. září 2008